Tři oříšky pro feministku - oříšek 1.

Feministky mám moc ráda – skvěle se s nimi diskutuje! Teď vážně. Považuji za opodstatněné, až nezbytné zabývat se právy žen v muslimských zemích (jakkoliv kolonialisticky a imperialisticky se to může jevit), případně v zemích tradičně pravoslavných (Rusko, Ukrajina, i když tam mají teď asi trochu jiné starosti), ale feminismus euroamerický mi často připadá dosti úsměvný.

Text Tři oříšky pro feministku vznikl původně jako seminární práce, zaměřená na srovnání různých filmových zpracování pohádky O Popelce – předně filmem Cinderella z produkce Walt Disney z roku 1950 a samozřejmě „naší“ verzí Tři oříšky pro Popelku (1973) a pro účely blogu byl zkrácen a upraven.

Pohádka O Popelce je všem dobře známá, ale je také velmi proměnlivá – uvažujme dvě nejznámější verze: První vychází z klasicistního textu Charlese Perraulta, který původně nebyl směřován dětskému, nýbrž dvorskému publiku a spadal do kategorie „příběhů o vílách“. Druhá verze pak navazuje na lidovou slovesnost a je zaznamenaná u bratří Grimmů, ale i dalších národních autorů (Božena Němcová). Látka ale nese i prvky asijské kultury (malá nožka), antické mytologie (popel) a další a existuje ve velkém množství variací – včetně rodově opozitní pohádky O Popelákovi.

Feministickým kritikám podléhá samozřejmě spíše Cindarella – stejně jako většina Disney „princeznovských“ filmů, o to zajímavější je pak paralelní kritika u Tří oříšků pro Popelku.

Oříšek první – patriarchát
Stejně jako na Popelku, i na čtenáře čeká rovnou oříšek nejobtížnější – patriarchát.

Popelka žije ve světě, který je ovládaný ženami – nevlastní matkou a sestrou/sestrami, ale štěstí zde neprožívá. Otec je v jejím světě nepřítomný buďto fyzicky (zemřelý – to je také případ obou filmových zpracování), nebo jen mocensky (plně podléhá nadvládě zlé ženy) a naopak sňatek s princem může být chápán jako opětovné nastolení patriarchátu, který Popelku konečně postaví do pozice, pro niž byla předurčena.

Z hlediska psychologického výkladu chápeme absenci otce jako druhotnou, jelikož pouze zviditelňuje pro duševní vývoj zásadnější konflikt matky a dcery a konflikt sourozenecké rivality. Ovšem z hlediska feministické kritiky je zřejmý kontrast situace pod vládou ženy (macechy) a vládou muže (prince – manžela).

Ve filmu Cinderella se pak setkáme ještě s patriarchální nadvládou z pozice krále – otce. Je to přece král, kdo touží po „matce pro svá vnoučata“ (citace z filmu) a sňatek plánuje navzdory synovu přání. Na jednu stranu tak vystupuje silně mocensky, až despoticky, na druhou stranu však je to postava pojata karikaturním způsobem. Vizuálně je srovnatelný spíše se zvířecími postavami. Dominují u něj oblé křivky a měkké tvary, animace nadsazují jeho pohyby, dopouští se nekonečného množství nereálných pozic a gest, pronáší vtipné glosy a celkově funguje jako komická postava. Ačkoliv tedy logicky a mocensky určuje směřování děje, v dětském chápání se autoritou nestane.

Princ naopak se samozřejmě autoritou stává, a to dokonce i přes to, že je to v rámci filmu jedna z nejméně exponovaných postav (na scéně se objevuje v součtu méně než 5minut). Je ovšem tím, kdo Popelce formálně umožní záchranu – viz. dále oříšek třetí.

Madonna Kolbenschlagová pak ve svém textu A Feminist’s view of Cinderella  upozorňuje také na fakt, že Cinderella je striktně omezena časem, který může trávit „venku“ (musí odejít z plesu před půlnocí). Toto omezení je vnímáno opět jako patriarchální nadvláda, neboť muži podobnými nařízeními omezeni nejsou.

Jak by ovšem odvětil Josef Lada – Popelák (mužská verze Popelky) podléhal zcela totožným omezením, i on musel svou princeznu zanechat na bále a být do půlnoci doma, musel skrývat svou dvojí identitu a vyčkat na záchranu od princezny. Co se ovšem paradoxně u Popeláka nemění je bipolarita nadvlády ženy (macechy) a muže (ženicha – v tomto případě Popeláka).

Osvobození z patriarchátu nám tedy může přinést až Popelka z roku 1973 (film Tři oříšky pro popelku). Ačkoliv ani tato Popelka se nevyhne strádání pod vládou matky, nečeká jí po svatbě žádný patriarchát. Vztah královských manželů je totiž bohatě rozveden ve vyváženém vztahu princových rodičů, díky němuž je nám dovoleno nahlédnout do budoucnosti Popelky a prince. V tomto vztahu nedominuje ani jeden z partnerů a mohli bychom ho tedy označit termínem „equalism“ - ve smyslu, jakým tento termín užívá Christina Hoff Sommers.

Bez zajímavosti nezůstává ani společenská vážnost, která je ve filmu přisouzena ženám. Když totiž král prochází s komořím seznam pozvaných, hovoří o: „paní ze Žemlova, kněžně z Rožmberka a baronce z Koutů – vdově po baronovi.“ Přestože poslední zmiňovaná je definovaná nejprve skrz zesnulého manžela, je zde zřejmý důraz na ženy ve vysokých společenských postaveních, které se samostatně rozhodly přijmout pozvání, bez ohledů na jakékoliv mužské elementy.

Naváže příspěvek Tři oříšky pro feministku - oříšek 2.