Tři oříšky pro feministku - oříšek 2.

Tento text navazuje na příspěvek Tři oříšky pro feministku – oříšek 1. Oříšek druhý: Stereotyp Pohádka určená dětem podává příběh co nejekonomičtějším způsobem, pak ale přirozeně hrozí nebezpečí, že přílišným zjednodušováním dospěje k upevnění stereotypů. A musíme konstatovat, že v Cinderelle (Disney, 1950) jsou skutečně genderové stereotypy výrazně patrné.

Ať už se jedná o vzhled Cinderelly, která dokáže vypadat ladně a upraveně i uprostřed těžké práce, nebo její povahu, která je (citace dle Kolbenschlagové) pasivní, viktimizovaná, trpělivě čekající na záchranu. Dokonce i zvířecí postavy jsou striktně rozlišené na ženské a mužské, přičemž ženské pomáhají Cinderelle s úklidem, mytím a šitím, zatímco mužské sbírají potravu a soupeří s nepřítelem – kocourem. Stereotypům neuniká ani princ. Má vojenské držení těla podtržené slavnostní uniformou, která je variací na uniformy Rakousko – Uherské monarchie. Ačkoliv formálně odporuje rozhodnutím svého otce, fakticky jim plně podléhá a směřování vlastního osudu nemá ve své moci.

Dalším stereotypem je přirozené inklinování něžné Cinderelly ke zvířecím přátelům (kteří jsou ve filmu faktickými hybateli děje); její zvyk oblékat myši do maličkých šatiček symbolizuje pečovatelskou roli, předznamenávající mateřství, v podtextu však odkazuje k psychologickému domestikování pudů  - tento motiv je obzvláště v grimovských pohádkách velmi obvyklý a hraje významnou roli v psychoanalytických úvahách o významu pohádek.

Stereotyp nakonec vyvěrá u Cinderelly dokonce až do scénáře například citátem myšek: „Nechtě šití na ženách“ nebo v situaci, kdy Cinderella vybírá oblečení pro novou myšku a náhle zjistí, že je to ve skutečnosti myšák prohlásí: „Oh, tak to je skutečný rozdíl,“ a vybere jiný obleček.

Naopak Popelka v podání Libuše Šafránkové jako by se všem stereotypům přímo vysmívala. Hned na počátku filmu se přímo z úst macechy dozvídáme, že s Popelkou otec: „jezdil po lesích, učil ji střílet kuší a vyvádět samé blázniviny, jako by byla kluk.“ Dokonce sama Popelka komentuje svou genderovou nevyhraněnost, když vzpomíná na své rodiče: „Tatínek se vždycky smával, že k první muzice pojedu na Juráškovi jako husar a nebožka maminka mi slibovala šaty se závojem, růžové, červánkové.“

A skutečně, Popelka je vzdorovitá, inteligentní a velmi kompetentní postava. Trojí setkání s princem (které se oproti všem literárním předlohám v americké filmové Cinderelle redukuje na pouhé jedno), je v české pohádce spíše trojí „vyzrání“ nad princem.

Popelka se navíc nepředstavuje princi jako spanilá kráska (jak tomu je u literárních předloh), ale setkává se s ním poprvé jako prostá a sprostá „malá holka“, která ho zasáhne sněhovou koulí. Nutno zdůraznit, že toto první setkání dokonce ani nebylo iniciováno Popelčinou touhou setkat se princem, ale bylo z hlediska příběhu čistě náhodné – Popelka pouze toužila po vyjížďce, utekla z domova a prožívala vzdor.

Druhé setkání už vychází z Popelčina přání setkat se s princem znovu, ovšem tentokrát je přestrojena za muže – mladého lovce a porazí prince v jeho stereotypně vlastní disciplíně – střelbě z kuše.

Třetí setkání už probíhá na zámku, Popelka je oblečená v růžových plesových šatech, ale přesto je stále dominantní figurou a navzdory jakémukoliv stereotypu klade princi podmínky, za nichž je ochotna se za něj vdát. Fráze: „Zapomněl jste se zeptat princezny, jestli by vás chtěla,“ je dokonalým příkladem Popelčiny autonomie.

Z hlediska psychologického nacházíme u Popelky dokonce prvky sexuální dominance. Vlastní totiž koně – zvíře stereotypně mužské, zároveň však velmi silný erotický symbol. Jak vysvětluje Marie-Louise von Franz v knize Psychologický výklad pohádek, skrývá v sobě archetyp koně instinktivní libido, které dospívající dívky často intenzívně prožívají právě v období prepuberty skrze fascinaci koňmi. Popelka nejenže vlastní svého koně, na kterém jezdí tak často, jak jen může (i přes zákaz nevlastní matky, jde tedy zároveň o guilty pleasure – slast ze zakázaného), ale dokáže dokonce bez problémů zvládnout i prudkého a nezkrotného koně patřícího princi, kterého „se bojí i štolba“. Jde tedy o figuru z hlubině psychologického pohledu eroticky aktivní, ba dokonce výrazně dominantní.

I ve vztahu k ostatním zvířatům projevuje Popelka genderově obojaké charakteristiky. Na jednu stranu přirozeně rozmlouvá a souzní s holoubky, sovou, psem i dalšími (a podobně jako Cinderella tím demonstruje svou schopnost ovládnout animální pudy), pak se ale nerozpakuje usmrtit dravého ptáka v rámci lovu. Stává se tak jednou z mála – ne-li jedinou, kladnou ženskou pohádkovou hrdinkou, která má právo brát život divoce žijícím tvorům.

Ovšem ani princ nepostrádá odvahu vzpírat se genderovým stereotypům. Kromě nepříliš mužných kostýmů (obzvláště v kontrastu s oděvem prince Cinderelly), se dostává i do výrazně nemužných situací. Například v průběhu plesu padne bezděčně „do spárů“ dominantní Droběny (Helena Růžičková), která jej vede při tanci a nakonec dokonce nese po parketu, zatímco princ bezmocně třepotá nohama ve vzduchu.

Oproti Popelce projevuje také mnohem více nevyzrále infantilního, až komediálního jednání a uvažování jako například: „Jenže ty (míněn otec) sis bral maminku, zatímco mě vnucují samé cizí ženské“

Navazuje příspěvek Tři oříšky pro feministku - oříšek 3.