Tři oříšky pro feministku - oříšek 3.

Tento text navazuje na příspěvek Tři oříšky pro feministku – oříšek 1. a 2. Oříšek třetí: ZáchranaJako vyvrcholení přichází v pohádce záchrana. Moment, v němž je dívka vysvobozena z područí despotické matky a ocitá se v náručí milého prince. V literárních předlohách je stěžejní motiv nazouvání střevíčku vnímán jako definitivní identifikace Popelky, coby princovy nevěsty, zároveň ale implicitně symbolika sexuálního vyspění hrdinky, která vklouzne do maličkého střevíčku.

Ve filmu Cinderella je však překvapivě z tohoto zásadního momentu zcela vyloučen princ; střevíc zkouší dívkám králův komoří; princ vůbec není přítomen a vyskytuje se až v závěrečné „svatební scéně“. Fakticky vzato tak můžeme tvrdit, že sám princ se o záchranu Cinderelly nijak aktivně nepřičinil. Skuteční strůjci záchrany jsou totiž myší muži; Cinderellu tak nakonec nespasí její láska, ani pohlavní zralost, ale péče, kterou věnovala domestikaci svých pudů a mateřský instinkt, kterým vyšlechtila z myšáků kompetentní mužské postavy.

Kolbenschlagová k tomuto momentu přidává i závěrečnou moralitu, citovanou z původní Perraultovi Popelky, která podobně jako Cinderella zdůrazňuje dívčinu skromnost, mírnost a dobrotu. Tyto hodnoty jsou feministickou optikou přijímány velmi kriticky, jakožto stereotypní hodnoty vyžadované patriarchátem.

„Ten malý dar – vznešenost
kouzlem tvou tvář rozzáří,
tak vezmi za svou nadšenost,
ať získat dar se ti zadaří

Pak dotekem zlatým se namíříš
a princovo srdce si přiblížíš
Pročež jen musíš být hodná a milá
tak jako Popelka v pohádce byla“
(domácí překlad)

Záchrana ve filmu tři Oříšky pro Popelku probíhá zcela odlišně. Moment nazouvání střevíčku je degradován z obřadního vyvrcholení na průvodní, až formální akt (vzhledem k předchozím tvrzením však není tento posun nijak překvapivý, vždyť hrdinka je již sexuálně plně kompetentní). Popelka také nepřichází jakožto ponižovaná a stydlivá bytost, toužící po záchraně, ale vítězně přijíždí na svém koni, vystrojená ve svatebních šatech. Princ je napraven, identifikuje svou nevěstu nikoliv pomocí střevíce (erotického symbolu), ale zodpoví dříve nastolenou hádanku (kognitivní vývoj), čímž splní Popelčiny podmínky a pokorně se ptá, jestli se stane jeho ženou. Popelka souhlasí.

Záchrana je tedy přirozeným vyvrcholením partnerského vztahu, který se nebyl nastolen jako neměnná danost, ale budoval se a prošel zřejmým vývojem. Výsledkem tohoto vývoje pak není pouze vysvobození Popelky, ale i morální náprava a rozumové vyspění prince – opět tedy dokazuje, že to není patriarchát, který vítězí, nýbrž equalismus.

Zajímavostí zůstává, že obě hrdinky – Popelka i Cinderella prokazují hned na počátku filmu schopnost být samy zachránkyněmi. Cinderella vysvobozuje z klece lapeného myšáka a hned ho zahrnuje svou tak nekonečnou péčí; Popelka pak poněkud hrdinněji přebírá na sebe vinu kuchtíka, kterému za rozbití mísy hrozí dokonce bití. Tato skutečnost může být chápána z hlediska budování příběhu jako příslib šťastného konce, který čeká i hlavní hrdinku, ale z hlediska genderové konstrukce ji můžeme interpretovat také jako důkaz o potenciálu Popelky. Ujištění, že ačkoliv se dočasně nachází v roli podřízené, její skutečné možnosti a schopnosti jsou větší, jinak řečeno, že se nejedná o pouhý altruismus, který je stereotypně pohádkovým „dobrým ženám“ vlastní, ale že jde o důkaz osobní odvahy a smyslu pro spravedlnost, který je jinak přisuzován mužům.

Na závěr si tedy dovolím tvrdit, že role ženy není v populární kultuře nikterak tragická. Ačkoliv lze najít spoustu příkladů triumfujícího patriarchátu zastávám názor, že i ženy jsou schopné kritického pohledu a své životy neorganizují jen na základě princeznovských Disney přeludů.
Alespoň doufám…