Emma Watson, feministky a stockholmský syndrom

Emma Watson (Hermiona z Bradavic a feministická superstar) koncem ledna veřejně potvrdila roli Belle v připravovaném Disney filmu Kráska a zvíře. Přitom původní Beauty and the Beast (z roku 1991) je už mnoho let spolu s mnoha dalšími – především staršími – Disney filmy terčem mnohých feministických kritik. Je to paradox, nebo další bod pro feministky?

Emma Watson je bezpochyby velmi inteligentní a schopná mladá žena, která se – stejně jako její dva herečtí kolegové – musí vypořádat s „nálepkou“ potterovské ságy. A snad i proto, že jako Hermiona bezelstně utužovala stereotypní představy, že slušné dívenky jsou snaživé a pečlivé (zatímco chlapci jsou buďto přirozeně nadaní, nebo roztomile neschopní, nikdy však šprti) rozhodla se zabývat právy žen. Nejvíce pozornosti jí přinesl projev pronesený v ústředí Spojených Národů letos v létě, tímto krokem se stala jednou z nejznámějších (ne-li úplně nejznámější) tváří moderního feminismu.
Projev podrobněji rozebírat nebudu, na internetu je tisíckrát, ale pro zajímavost bych doporučila třeba tento rozbor:https://www.youtube.com/watch?list=PLMNj_r5bccUxICsS5sl_xRKIqoyZ7OOAj&v=8o0euhM6bjg

Oproti tomu Kráska a zvíře je příběh, který přímo nahrává feministickým teoriím o „rape culture“ (kultura znásilnění), především vztahem hlavních postav. Ten je možné – s přivřením oka – interpretovat jako Stockholmský syndrom: hlavní hrdinka se uvoluje žít v zajetí „zvířete“, aby zachránila svého otce; po čase si ale vybuduje ke svému vězniteli vztah a v situaci, kdy již může odejít, rozhodne se zůstat.

Kráska a zvíře je ovšem psychologicky mnohem hlubší. Jak trefně podotýká J.Stern (v knize Média, psychoanalýza a jiné perverze) hlubinou podstatou mužské rozkoše je sice sadismus (v souladu s feministickou teorií rape culture), ovšem podstatou rozkoše ženské je masochismus. Přijmeme-li tento fakt, je podstata příběhu zcela zřejmá. Když pak ještě doplním, že Kráska a zvíře je autorským dílem ženy (Jeanne Marie Le Prince de Beaumont, 18.stol.) je pochopitelné i to, proč se tato narativní struktura s úspěchem replikuje v i dílech současné populární kultury (převážně u ženských autorek): Twilight(Stmívání) nebo Fifty shades of Grey(Padesát odstínů šedi).

Jak by tedy mohla „tvář moderního feminismu“ ztvárnit postavu znásilněnou despotickou nadvládou bestiálního muže?

Odpovědí jsou samozřejmě peníze. Disney dlouhodobě úspěšně recykluje mnoho svých starších filmů, převádí animované pohádky na hrané a tím samozřejmě přitahuje publika a generuje zisky. Začalo to v roce 2010 Alenkou v říši divů v režii Tima Burtona (ta je sice méně infantilní, než původní animovaná Alenka, ale dějově zůstává poměrně věrná předloze).

Jako odpověď na nekonečné feministické lamentování ale přináší Disney do původních příběhů emancipaci a opět tak průhledně uspokojuje trh. Typický příklad je Maleficent (2014, česky Zloba, královna černé magie); re-make filmu Spící kráska. Doslova naschvál je do tolik kritizované pozice bezmocné a manipulované princezny „našroubován“ princ – Maleficent (Angelina Jolie) ho ve stavu bezmocné hibernace nechává proplouvat chodbami zámku, aby ho nakonec probudila přímo u lože zakleté princezny, kterou on sice políbí, ale nic se nestane, takže je bezvýznamně odklizen ze scény. Celý příběh pak nese mnohé další pochlebovačné odpovědi feminismu (a enviromentalismu).

Na jaro 2015 si pro nás Disney připravil novou Cinderellu – tedy Popelku. Z trailerů se sice zdá, že vše zůstává při starém a hraný film beze změn zkopíruje dějovou linii původního animáku, ale objevily se i promo snímky Popelky cválající na koni. O významu koně – obzvláště ve spojení s ženskou hrdinkou jsem se rozepsala ve článku Tři oříšky pro feministku – díl 2., tedy na něj odkazuji.

A nakonec se dočkáme i Krásky a zvířete, údajně laděné na temnou notu (podobně jako Maleficent) a s „tváří feminismu“ v hlavní roli... je to tedy paradoxně další bod pro feminismus.